Vztahy a souvislosti (relace) mezi jednotlivými údaji nemusí být vždy lineární ani jednosměrné, jinými slovy nějaké řešení nebo problém mohou ovlivňovat více než jen jedno další řeše­ní nebo problém, přičemž i vlastní vliv může mít rozdílnou in­tenzitu. Navíc tyto vlivy jsou velmi často skryté a nejasné. Relační diagram je takovým nástrojem, který ilustruje logické souvislosti a vazby mezi nějakou podstatnou myšlenkou (pro­blémem, otázkou) a různými údaji (položkami).

Obvyklým vstupem pro tento diagram jsou údaje získané z afinního diagramu, ale může být aplikován i bez něho. Naopak někdy tým, který použije afinní diagram k jeho úče­lům, přeskakuje relační diagram a pokračuje v další přípravě plánu. To je však velká chyba, protože relační diagram posky­tuje důležité informace pro porozumění údajům, které analyzu­jeme. Informace získané aplikací relačního diagramu používá­me pro stanovení priorit a určení optimálních sekvencí činnos­tí směřujících ke zlepšení stávajících procesů.

Pro sestrojení relačního diagramu se používá několik možných způsobů, které lze rozdělit do dvou základních skupin:

• šipkové metody
• maticové metody

Pro šipkovou metodu potřebujeme plochu, na kterou můžeme diagram graficky zaznamenávat (tabule, list papíru) v následu­jících pěti krocích:

1. Rozmístění položek: Na vybranou plochu rozmístíme jednotli­vé položky, mezi kterými budeme analyzovat vzájemné vazby (např. výsledky afinního diagramu).
2. Určení příčinných vztahů: Dalším krokem v konstrukci relač­ního diagramu je určení příčinných vztahů mezi jednotlivými položkami. V tomto kroku je nutné vzít každou položku a po­ložit si následující otázky: „Ovlivňuje tato položka některou z ostatních položek?“ nebo: „Je tento problém příčinou jiného problému?“ Při tomto postupu je dobré vybrat pro všechny po­ložky jednu stejnou otázku a postupovat v jednom směru. Např. od problému A k problému B, potom od problému A k C atd. Dojde-li ke změně otázky nebo k současnému uvažování více směrů vlivu, může být hledání vzájemných vazeb a souvislostí chybné.
3. Nakreslení směrových šipek: Nakreslete z každé položky šip­ku k položce, která je danou položkou ovlivněna. Jestliže jsou mezi dvěma položkami znázorněny dvě šipky jdoucí v obou směrech, určete, která z vazeb je silnější a zbývající šipku od­straňte. Jinou možností, jak znázornit různou „sílu“ vazby, je používání např. čárkované čáry pro slabší příčinnou vazbu a plné čáry pro silnou příčinnou vazbu.
4. Součet šipek „Out“ a „In“: Po prozkoumání všech možných kombinací sečtěte šipky směřující „z“ (Out) a „do“ (In) každé položky. Zaznamenejte tyto součty do diagramu ke každé po­ložce např. pomocí symbolů „O“ resp. „1“. Jestliže využijete metodiku označování silných a slabých vazeb, přidělte slabým příčinným vazbám (čárkovaná čára) půl bodu a silným příčin­ným vazbám (plná čára) celý bod.
5. Přiřazení priorit: Revidujte výsledky získané v předchozím kroku. Za položku, která nejvíce ovlivňuje ostatní, považujeme ty položky, které dosáhly největších součtů v šipkách jdoucích ven (O). Tyto položky je tedy možné pokládat za kritické. Jestliže budeme nejprve řešit tyto dílčí problémy, dosáhneme největšího vlivu na daný problém. Položky s největším počtem vstupu­jících šipek jsou položky nejvíce závislé na ostatních. Řešení těchto problémů, dosažení těchto cílů nebo splnění těchto zá­kaznických potřeb je silně závislé na řešení resp. splnění ostat­ních položek. Tyto položky mohou být určitým „úzkým profi­lem“ ve vývoji zlepšování procesu nebo řešení problému.