info

Vítejte na portálu Svět Produktivity

 

Současné ekonomické změny nejsou typickou cyklickou krizí

vychozi obrazek clanek

Rozhovor Jana Košturiaka s profesorem Fordham University New York Milanem Zeleným k současné situaci ve světě a na Slovensku.

21. století je stoletím globální hospodářské spolupráce. Kultura práce a pracoviště, kultura člověka při práci a v podnikání - to jsou nové dimenze kulturní hodnoty národa. Protože je ponižující lhát a krást v práci, ve stínu katedrál a vznešených odkazů i předchozích generací.

Milan Zelený

Milane, říkáš, že současné ekonomické změny nejsou typickou cyklickou krizí, ale transformací, která připomíná průmyslovou revoluci nebo jiné převratné ekonomické změny, které proběhly v minulosti. Co jsou hlavní projevy této transformace? Jak se projevuje a projeví v ekonomice a v našem životě?

Tato transformace vyplývá z transformací předchozích: vznik zemědělství a měst (agrární sektor), velká průmyslová revoluce (výrobní sektor), vznik sektoru služeb (po 2. světové válce), a růst státního sektoru (státní zaměstnanost, nezaměstnanost, sociální podpora) v našem miléniu. Tyto čtyři sektory představují vše, co lze ekonomicky dělat: produkovat potraviny, vyrábět věci, poskytovat služby a „nedělat nic“ (tj. spotřebovávat finanční zdroje vytvořené ostatními sektory, žít z daní). Poprvé v historii stojí vyvinuté země před vyčerpáním potenciálu všech čtyř sektorů z hlediska zaměstnanosti: pátý „sektor“ již neznáme a ani si jej neumíme představit. Transformace tradiční ekonomiky, politiky a způsobu života je tudíž nevyhnutelná. Znaky této transformace jsou všude kolem nás: samoobsluha a sebeslužba (outsourcing na zákazníka), disintermediace (odstraňování mezičlánků), masová kustomizace (šití na míru v ceně masové výroby), re-lokalizace (návrat k místním a regionálním ekonomikám), reintegrace (oslabování specializace a dělby práce), technologizace výroby i služeb (digitální technologie), virtualizace (od fyzického k informačnímu prostoru internetu) atp. Naše životy se stanou soběstačnější, autonomnější, nezávislejší a lokálně ukotvenější. “Americký sen“ vlastnit svůj dům se pomalu transformuje do touhy vlastnit svůj podnik.

Často vzpomínáš, že globalizace narazila na své hranice a vzniká nový trend re-lokalizace. Můžeš uvést některé příklady re-lokalizace například v ekonomice USA?

Re-lokalizace (re-localization) probíhá na mnoha úrovních: tzv. globální lokalizace (glocalization) se týká globálních a mezinárodních podniků, které své produkty přizpůsobují lokálním podmínkám, např. McDonald´s, Starbucks, Tesco, Dell atp. V USA se uchytil výraz local sourcing (využívání lokálních zdrojů), kdy supermarkety doplňují svůj sortiment z nejbližšího okolí (maximálně do 30 mil) za účelem čerstvého a místně preferovaného zboží (zvláště potravin), ale také jako spotřebitelská podpora místnímu zemědělství a průmyslu, regionální ekonomice a vzniku soběstačnějších komunit. Podobně insourcing (využití vnitřních zdrojů) představuje protiváhu k tradičnímu outsourcing. V anglických řetězcích, jako Waitrose nebo Asda, již lokální sortiment začíná převažovat (např. 2150 produktů od 465 místních podniků ve Waitrose). Relokalizace probíhá i v Indii, kde se již některé automobily montují až lokálně, tj. v místě odběru. Vznikají multicentrální sítě s autonomními „hubs“. Rozvoz potravin v New Yorku a okolí je založen na lokální produkci, např. FreshDirect, stejně jako zásobování některých restaurací. Zkracování dodavatelských řetězců se odráží v popularitě celulárního QRM (quick response manufacturing) a kolokace (co-location) dodavatelů přímo na linkách zákazníka, obzvláště v automobilkách. Je fascinující sledovat první signály nastupujícího trendu. Pro mnohé podniky je stále náročné (i když velmi důležité) takové trendy rozpoznat včas – konkurenční prostředí tisíců malých podniků přinese nové, pro mnohé již nepřekonatelné, výzvy.

Současní ekonomové se často odvolávají na Keynese, vyprávějí o pobídkách a nakopávání ekonomiky, sní o růstu HDP, chtějí s politiky vytvářet a zachraňovat pracovní místa. Zdá se však, že jejich pokusy nepřinášejí žádný efekt, naopak, problémy spíše prohlubují a prodlužují. Zároveň se ukazuje, že mnohé ekonomické ukazatele - HDP, míra nezaměstnanosti nebo hodnoty akcií na burze neodrážejí skutečný stav ekonomiky. Jaký je Tvůj názor?

Keynesiánská opatření, stimuly a „nahazování motoru“ testuje Obama v USA už od r. 2008: nefungují, ale spíše zhoršují ekonomickou situaci. Mnozí makroekonomové se vlastně nic jiného ve škole neučili, a proto dnes ideově tápají. Neumí rozlišit mezi korelací a kauzalitou, nebo mezi příčinou a následkem. Korelace neindikuje nic, než časovou nebo prostorovou souběžnost některých jevů. Např. to, že Velká deprese 30. let skončila až Druhou světovou válkou neznamená, že válka poskytla keynesiánský stimulus. Nezaměstnanost Velké deprese byla eliminována až poválečnou akcelerací zaměstnanosti v novém sektoru služeb, který v USA následně zaměstnal až 80% celkové pracovní síly (dnes 70%). To nebyl keynesiánský stimulus. Stejně tak lze odepsat i monetarismus a další makroekonomické „poučky“, jako Okunův zákon, které evidentně neplatí. Kdyby se ekonomové ve školách učili logiku, bylo by na světě lépe. Míra HDP také neměří zaměstnanost, ale počet transakcí v ekonomice; HDP může růst, i když zaměstnanost bude klesat; poroste dokonce i při plné automatizaci. Hodnota akcií odráží spekulativní sázky na jejich růst či pokles. Matematické programy dokáží sázet rychleji než lidé, i během tisícin vteřiny, a tak přinášet velké zisky algoritmizovaným spekulantům. Přínos ekonomice v takových případech tíhne k nule: co na burze vyhraji, musí někdo jiný prohrát - jako na koňských dostizích. Nová přidaná hodnota nevzniká. Hráčská společnost, kde každý šidí a okrádá někoho jiného, peníze se přesouvají z kapsy jednoho do kapsy druhého, bez mezičlánku hodnotného produktu, je odsouzena k hospodářské dekadenci.

Podnikatelé na Slovensku si stěžují na korupci, nefungující školství, které nedostatečně připravuje lidi na pracovní pozice, vysoké daně a odvody, drahý a nekvalitní servis státu, aroganci úředníků, neuskutečnitelnost práva apod. Mnozí z nich se odhodlali aktivně vstoupit do veřejného života a politiky a změnit tento stav. Je to správná cesta?

Podnikatelé si odjakživa stěžují na poměry, ale nechtějí se do politiky „míchat“. Mluvit a ne jednat však funguje pouze za silné konjunktury. Při krizi je jejich první reakcí „vyhodit šibaly“ a začít finančně podporovat jiné politické strany, ideologie a politiky. Tím se moc nezmění; jen další a jiní politici se naučí brát úplatky. Nevím, zda je to naivita, anebo úmysl, ale chytat hloupé korupčníky produkuje více korupčníků vychytralých a mazanějších. Korupce je důsledkem architektury systému, tj. nastavených pravidel a regulací, ne jen chování chytráčků, kteří špatná pravidla a neprůhledné systémy využívají. Pro podnikatele má tedy vstup do politiky smysl jen tehdy, chtějí-li změnit politiku a ne jen vyměnit politiky. Pakliže na změnu systému nemá, pak je lépe se věnovat podniku a směrovat se do zahraničí. Od politiky se tak lze distancovat. Změnit politiku, ale i formu demokracie a regionální samosprávy, není snadné. Podnikatelé by se museli spolupracovat a propojit se mezi sebou, soukromými univerzitami a autonomními regiony, ne s politiky, bankami, armádou, politickými stranami a finančními spekulanty – tj. s institucemi prosperujícími pouze z peněz druhých lidí.

Žiješ v USA, ale pozorně sleduješ situaci v Česku a na Slovensku. Naši politici většinou jako papoušci opakují různé hlouposti, které byly vymyšleny v Bruselu a modlí se, aby rostla ekonomika Německa a my s ní. Oškubávají domácí podnikatele a rozdávají štědré dotace zahraničním firmám. Kdybys měl možnost definovat a realizovat hospodářskou strategii pro zemi typu Slovensko, jaké by byly její hlavní teze?

Slovensko není zas tak složité: je to malá země, s nevyužitým podnikatelským talentem, zanedbaným vzděláváním a socialistickými sklony v politice. Jeho ekonomika je odvozená od ekonomiky Německa a tak zprostředkovaně i od Číny a růstové části Asie. Je třeba se zaměřit na kvalitní podnikatelské vzdělávání, podporovat vznik podnikatelské sféry, která by generovala vlastní inovace, produkty, služby a nové podnikatelské modely. Omezit závislost na nízko hodnotovém outsourcingu a sáhnout si na světovou třídu ve specializovaných oblastech znalostních, digitálních a lokalizačních technologií, ekologických a energetických systémů, jakož i regionální soběstačnosti v základních potřebách. Dělat převážně věci s vysokou a ne nízkou přidanou hodnotou. Snížit výrazně státní aparát, nevolit straníky, ani zleva, ani zprava, identifikovat a přinášet do politiky odborníky a nezávislé osobnosti; koordinovat transformační úsilí s Čechy, podporovat se navzájem, ve smyslu hesla „Uděláme si to sami“, kde je to jen trochu možné. Učíme se globálně, ale jednáme lokálně; ne naopak. A tak dál... ono to vlastně vyplývá přirozeně a samo.

Nevím, jestli sleduješ detailně vývoj před volbami na Slovensku. Pravice se topí v korupčních skandálech a zdá se, že odchází do minulosti. Levice se tváří, že skandály nemá a kdyby měla, její voliči jsou na ně poměrně rezistentní. Faktem je, že politické strany a politici selhali a připomínají staré komunisty. Vznikají pokusy, aby občany zastupovali nezávislé osobnosti bez vazeb na stranické aparáty. Příkladem je hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti. Politici tomuto konceptu vyčítají, že nezávislé osobnosti se nedohodnou, že jim chybí jednotná ideologie a tak mohou způsobovat problémy při hlasování v parlamentu. Jaký je Tvůj názor na tyto trendy?

Samozřejmě, že sleduji. Mám na Slovensku celou řadu přátel, konzultuji četné podniky a držím palce. Dokonce jsem se v Modrém kostelíku ženil. Nemám rád pravicové nebo levicové pohledy na svět – jsou to přežitá dogmata, ideologické nálepky, které do dnešní doby nepatří. Straník zůstane straníkem, a strana stranou, malou nebo velkou. Dnes platí, zda je daný postup správný a efektivní, ne levý či pravý. Tady, zda je člověk osobnost, odborník a nezávislý myslitel i aktér, zda přebírá zodpovědnost za své činy a neskrývá se za nějakou stranu, její aparát a programy. Strany se nedohodnou a když, tak jen oportunisticky a dočasně. Jednotlivci se nakonec dohodnou svými hlasy, ne zákulisními smlouvami; nemůže u nich docházet k vzájemnému blokování, jako u parlamentních stran. Jednotlivec je slabý a dohodnout se musí; strana je silná a blokovat může. Ideologická jednota – tj. držet hubu, držet krok – bez ohledu na měnící se okolnosti a potřeby občanů, je hlavní příčinou současné politické impotence a rodící se touhy po síle, autoritě a diktátu. Ale ani Rusové si již Putina nechtějí nechat líbit a začínají se bránit. Rozkradení (a ukradení) Slovenska mě velmi trápí, ale je třeba vytvářet sjednocenou občanskou iniciativu a z ulic se přesunout do společenských sítí internetu: je třeba volit, hlasovat proti, v koordinaci s iniciativami v Česku.

Milane, slavíš 70 let a stále více se objevuješ ve své domovině, kterou si před 45 lety opustil. Co bys poradil občanům této země, kteří jsou frustrovaní z různých kauz, politikaření, korupce a úpadku státu a hospodářství?

Nestačí být frustrovaný, je třeba jednat. Především, nevolit partaje – už jich bylo dost a lepší nebudou, protože nemohou. Volit jen specifické, nezávislé osobnosti a odborníky. Nebát se. Vyhledávat a volit ty, kteří něco umí, podporovat jejich vstup do politiky. Vytvářet si svůj vlastní politický názor a ne stále sedat na stejné vějičky dobře profinancované „slibotechny“ stranických programů. Osvobodit se od mediální propagandy ideologických názorů a postojů, vyjádřit své osobní preference na internetu pro hnutí, skupiny a jedince, kteří nás zastupují ne jen slovy, ale hlavně činy. Když nemáte koho volit a jsou vám všichni stejně odporní svojí zkorumpovaností, omezeností, dogmatismem, poťouchlostí a nekonečným setrváváním v politice jako superzdroji obživy, tak raději nevolte. Zaregistrujte svůj nesouhlas s partajními kandidáty přes internet: nevoličů, kterým leží osud země opravdu na srdci, je stále více, dnes již většina. Rád se vracím, rád navštěvuji svoji domovinu, ale ještě jsem nevolil. Nemohu volit něco, co se mi příčí, již od roku 1989: lhaní, korupci, opoziční smlouvy, rozkrádání, ideologické zákryty, omezenost a politickou tupost. To raději nic. Rok 1989 se stane historickou noční můrou studu pro celé generace: ne proto, že jsme se osvobodili, ale proto, že jsme si nabytou svobodu nechali tak snadno vzít, anebo ji vyměnili za “mísu šošovice“. Tolik věcí se dá dělat bez politiků, beze stran, bez státu a bez byrokracie: např. podnikat, vytvářet hodnoty, utvářet občanské společnosti a hospodářské komunity, vzdělávat se a sdílet své zkušenosti a znalosti. Tolik věcí si můžeme udělat sami – jako jednotlivci, v rodině, v podniku, v regionu i ve státě. Nejlépe se zbavíte již zapáchajících stranických politiků tak, že je budete ignorovat, že je přestanete potřebovat, a že jim přestanete tleskat. Odejdou pak sami, nepotřební, ale hlavně: nevoleni.

Klíčová slova:

RelokalizacePolitická situace

Zdroj:

www.centrumpi.euhttp://www.ipaslovakia.sk